Jak jsem šel běhat

Jednou za čas mám chuť si jít zaběhat. Obvykle po týdnu stráveném jezením řízků, dortů a dalších dobrot (zdravím oslavence, jubilanty, novomanžele a maminku).

Poslední záchvat mě chytil dneska. Rozhodl jsem se ho pro dobro budoucích generací zaznamenat tak, jak situace následovaly. Předem upozorňuju, že to není zábavné ani lehké čtení.

16:35  Zvažuju, že dneska půjdu udělat obrovskou věc pro svoje zdraví. Napřed vítězí hovězí burger, ale ten už jsem tento týden měl, takže zbývá běhání.

18:35  Je rozhodnuto, jde se běhat. Z nejspodnějších pater skříně vytahuju sportovní šortky a termotriko (studí, i když se nepotíte, nebo tak nějak).

18:40  Testuju skoroletní setup na balkóně oproti reálnému počasí.

18:42  Hledám zimní oblečení, to slunko zřejmě hřeje jenom za oknem. Nedaří se mi najít šálu, budu to muset risknout bez ní.

18:45  Zjišťuji, že moje nové běžecké boty kupované loni (a už více než třikrát použité) jsou nejspíš šedesát kilometrů daleko u rodičů. Můj běžecký sen je ohrožen. Nebyl bych to ale já, kdybych se vzdal. Navíc tělo je již plné adrenalinu z tak šíleného rozhodnutí (jít se dobrovolně trýznit ven).

18:47  Cestou zpátky z auta do bytu dělám odpočinkovou pauzu na schodech. Debilní nápad, bydlet ve zvýšeném přízemí.

18:50  Jdu na to! Boty ani moc netlačí, když člověk nedělá prudké pohyby. Člověk se má před sportem protáhnout. Je to prý důležitější než protažení po výkonu. Protahuju se. Slyším rupnutí v zádech.

18:57  Asi jsem musel na chvíli ztratit vědomí, křísí mě dvě důchodkyně o francouzských holích. Jedna z nich mezitím popisuje své zážitky z dorosteneckého poháru běžkyň v mládí.

19:02  Loučím se s babičkami a vybíhám do kopce, abych se na začátek prohřál.

19:07  Sípám a srdce vynechává. Navíc mu nesvědčí ty opakované otřesy způsobené snahou posunovat do kopce ekvivalent dvou pytlů cementu. Přece to teď ale nevzdám, když za sebou mám už skoro sto metrů.

19:10  Ostrým tempem zdolávám metr za metrem svahu sídliště Lesná. Zezadu slyším sílící výdechy. Zřejmě kolega sportovec.

19:11  Jedna z důchodkyň (ta býválá běžkyně), mě dobíhá a předává klíče, které mi vypadly při protahování. Buď má ta žena kondičku, nebo je ten dům v pozadí stále náš panelák. Zahazuju churé myšlenky a pokračuji dál.

19:20  Cvičím si barvitost češtiny nadávkami na toho idiota, který mě donutil jít běhat. Nepomáhá to.

19:27  Volím taktický úkrok stranou a zkracuji si trasu na polovinu. Podle olympijského hesla je důležité přežít, ne vyhrát. Na druhou stranu: Pokud přežiju, je dost možné, že mé budoucí já dostane nápad vytáhnout  mě zase běhat. Zvažováním variant strávím další kilometr.

19:41  Dobíhám. Výstup do mezipatra je extrémní závěr mého snažení. Do každého shodu si pomáhám slavnou hláškou (např. „Je to malý krok pro lidstvo, ale velký krok pro Pepu“), což moc nekvituje pan Dvořák z patra nad námi (věk 85), který se kolem mě snaží na schodech proplést.

19:45  V posledním vypětí sil za sebou zabouchávám dveře.

20:01  Asi další výpadek vědomí, neměl bych se tak vysilovat.